Proč jsou naše soudy o Iránu uspěchané.
13. června jakoby vybuchla bomba: prezident Ahmadínedžad neprohrál volby, dokonce je s napoloviční většinou a s velkým odstupem od 'liberálního' kandidáta Musavího vyhrál. Výsledky byly vyhlášeny velmi rychle, stejně rychle ve světových médiích následovalo obvinění z volebního podvodu. Nikomu se nechtělo věřit, že veřejný osočovatel Izraele má opravbu 63% podporu, navíc kolovalo přesvědčení, že velká účast ve volbách měla svědčit Musavímu. Protesty a krvavá represe demonstrantů dodaly poslední důvod podezdřívat Iránskou moc z nekalé hry. Zůstává však faktem, že volební podvod nic nedokazuje, že je to pouze náš předjatý názor. Realita totiž může být mnohem složitější.
Po volbách se začaly množit 'důkazy' možného podvrhu: Ahmadínedžad podle oficiálních čísel vyhrál totiž i v oblastech obývaných etnickými menšinami, přestože ty mají známou tendenci podporovat vlastní kandidáty. Musaví je azerského původu, přesto jasně (57%) vyhrál Ahmadínedžad i u největší iránské etnické menšiny v Tabrízu. Totéž platí o Karrubím, tzv. 'reformním' kandidátovi, který podle oficiálních čísel nezískal ve svém Luristánu o nic víc, než jinde. Podobně překvapivé bylo i vítězství Ahmadínedžada v Teheránu, v základně největšího odporu k režimu. Dalšími známkami podvodu bylo velmi rychlé spočítání hlasů v ranních hodinách dalšího dne a okamžité oficiální prohlášení vítěze volební komisí, které obyčejně a podle zákonné lhůty přichází dva až tři dny po volbách. Vedle překvapivých výsledků a nezvyklého chování úřadů navíc podpořilo podezdření z podvodu i několik dalších zpráv. Režisér Mohsen Machmalbaf, mluvčí Musavího, veřejně v Bruselu prohlásil, že mu ministerstvo vnitra před oficiálním vyhlášením výsledků telefonicky gratulovalo k vítězství. Mohamed Asgari, zaměstnanec ministerstva vnitra, dodal západnímu tisku listinu s výsledky, ve kterých byl Ahmadínedžad až třetí. Tato čísla dnes kolují jako opravdová. Mezitím podle Guardianu zemřel za podivných okolností. Z Iránu se dostaly fotografie volebních lístků, na kterých jsou přepsána čísla kandidátů. Už vyplněné volební listiny prý byly nalezeny ve příkopech.
Statistické důkazy
Pro mnohé to znamená jasné důkazy o volebním podvodu – podpořený pouhými nepřímými důkazy. Ahmadínedžad mohl docela dobře opravdu vyhrát: i v roce 2005 získal 63%. Organizace „Terror Free Tomorrow“ měsíc před volbami provedla telefonický volební průzkum ze sousední země, ve kterém se pro Ahmadínedžada vyslovila třetina - dvakrát více lidí, než pro Musavího. Autoři z ve Washington Postu (15.6.) z toho vyvodili, že Ahmadínedžad měl dvounásobnou podporu. Jejich průzkum zůstává ale také neprůkazný, protože pouze polovina dotázaných byla ochotná se vyslovit, a v posledním měsíci před volbami se situace výrazně změnila, hlavě díky televizním debatám. V nich podle některých zabodoval Musaví, podle druhých ho rozdrtil agresivní Ahmadínedžad. Zůstává faktem, že o volebních preferencích Iránců nevíme vůbec nic.
Druhá skupina indícií jsou informace s velmi nejasnou průkazností: ona údajná listina z ministerstva vnitra totiž existuje jen jako elektronická fotografie, navíc není opatřena žádnými razítky. V diskusích se mezitím „ důkaz“ objevil. Internetový magazín Tehran Bureau zveřejnil jednoduchý rozbor dostupných výsledků, podle kterých Ahmadínedžad získal skoro ve všech provinciích asi dvakrát více hlasů podle skoro stejného kvocientu,což je statisticky velmi nepravděpodobné. Anglický Chatham House shrnul statistické námitky proti iránskému hlasování: ve dvou provinciích byla navíc účast více než 100%, a k získání 63% by pro Ahmadínedžada museli ve třetině Íránu volit všichni centristé, noví voliči a polovina reformistů. Více než 100% účast na volbách v 50 městech mezitím uznala i volební komise.
Podvod ano: ale jaký přesně?
Co z toho vyplývá? Učitě to, že íránské volby nebyly v pořádku, a to z mnoha důvodů. Nevyplývá z toho ale v žádném případě dokázaný volební podvod. Udělat si takový závěr je bohužel, jakkoli k němu můžem tíhnout, znak předpojatosti.
Proč? Všechny ty velice podezřelé okolnosti nelze popřít, mohou ale znamenat různé věci. Buďto je interpretujeme jako masivní 'iregularity', nebo v nich vidíme záměrné zkreslení výsledků, tedy někoho za scénou, který si výsledky doslova (a hloupě) vycucal z prstu a ukradl jasné vítězství Musavímu. Většina západních médií, včetně českých, má pod volebním podvodem na mysli druhý scénář. Je ale naprosto nemožné takovou konspirativní teorii na základě pouhých nepřímých indícií dokázat. Navíc to znamená soudit, že 've skutečnosti' vyhrál Musaví, k čemuž není jediný platný důvod. Pokud už někdo měl 'falšovat' výsledky, je mnohem pravděpodobnější, že Ahmadínedžadovo vítězství jen 'zaokrouhlil' na jasnou a nadpoloviční většinu, aby se vyhnul nebezpečnému a emotivnímu druhému kolu. Kdyby totiž vyšli Ahmadínedžadovi stoupenci před takovým kolem do ulic, bylo by jich možná ještě víc, než těch zelených. I toto jsou ale pouhé spekulace.
Mnohem pravděpodobnější je třetí scénář, který obsahuje nejméně nepodložených předpokladů. Volby nejspíš nikdo na papíře na poslední chvíli nefalšoval, Ahmadínedžadova strana se dobře připravila na volby, a k vítězství jim měly napomoci drobné, i když možná velmi rozšířené, lokální podvody či triky během hlasování. Například podle zkušeností, které Iránci věší na facebook, Ahmadínedžadovi stoupenci měli prý tendenci nerazítkovat svým soudruhům pas, aby mohli volit ještě jinde (pokud je to možné); zřejmě si připravili před-zatržené lístky a možná jich tam nastrkali víc; v některých stanicích zavřeli dříve a volili hlavně ti 'lépe organizovaní' atd. Toto ovšem spadá pod termín 'volební iregularity' a je to průvodní jev všech voleb (i v USA byly obvody s více než 100% účastí). Jsou nezákonné, samy o sobě ale volby neruší. Je na volební komisi určit jejich rozsah: pouze velký rozsah může komisi pohnout k lokálnímu přepočítání či opakovaní voleb.
Navíc se legitimita voleb ne vždy odvíjí od jejich zákonnosti. Poslední Putinovo vítežství bylo doprovázeno masivními a organizovanými iregularitami, nebylo ale pochyb o tom, že Putin měl lidovou podporu, tedy o tom, že by i ve svobodných volbách vyhrál. Nikdo tehdy nevolal po jejich opakování. I v posledních iránských volbách v roce 2005 byly zaznamenány nezákonnosti, výhra Ahmadínedžada proti Rafsandžánímu ale zpochybněna nebyla. Je jasné, že demonstranti mají právo na objasnění nezákonných postupů, a v případě jejich velkého rozsahu i na nové volby. To ovšem je v legální pravomoci bohužel ne úplně nezávislých institucí. Určitě ale ne věc, o které mohou vyslovovat soudy zahraniční pozorovatelé, zastávající se jedné z konfliktních stran.
Krvavá represe Musavího stoupenců jasně indikuje nespravedlnost: jedná se ale o ukradené volby nebo o mnohem složitejší konflikt unvitř měnícího se politického systému, kterému dobře nerozumíme? Jinak řečeno, jedná se o problém zákonnosti nebo o legitimitu a hranice politického systému? Naše sympatie a soucítění s demonstranty je umocněno demokratickým mýtem: hlas lidu, matematicky přesně spočítatelný, je suverenní a rozhoduje. Platí to v demokraciích, a do velké míry i v Iránu … ovšem za normálních okolností, pokud není země obětí nějakého velkého konfliktu. I USA v roce 2000 udělaly zkušenost, že u vyrovnaných voleb čísla nerozhodují, ani názor většiny národa, ale ve správnou dobu na správném místě politický vliv, jenotlivý soudce a jeho moc. Někteří iránští komentátoři, mezi nimi i dlouho vězněný novinář A. Gandží, naznačují, že se Ahmadínedžad skutečně pokusil – navzdory klerikálnímu establishmentu, konzervativnímu i 'liberálnímu' – u moci zabarikádovat tím, že dosadil do institucí vlastní lidi a upevnil si pozici u ozbrojených sil. Navíc ale získal svou lidovou ekonomickou politikou a osobní skromností obrovskou popularitu. Přítomný konflikt možná není zvrácené 'pražské jaro', ale zatím spěšná revoluce nacionalistů, snažících se pozměnit dědictví revoluce. Pouze čas ukáže, o co opravdu jde
