7.9.09

On Islamonline.net - German Interior Minister: „Islam is part of Germany“

Islamonline.net, 9/7/2009

Until recently, political rhetoric was the giveaway of real opinions of German political actors on Germany's Muslim minority. While proclaiming openness, it sufficed to mention 'Islamic customs' when referring to a case of honour killing in a Kurdish family, or 'forced marriage' among immigrants form Anatolia, and the veil was lifted. Germans politicians too long equated Islam with what they saw as retrograde or dangerous characteristics of a whole group. Rare were those – mostly the Greens, partly Socialists – who showed no unease about the immigrants' difference.

The upcoming elections mark a shift in Germany's policies towards German Muslims. Until the last elections, a clear cleavage existed between the conservative Christian Democrats suspicious of Muslims, and the Social-Democrats and the Greens, advocating more openness and political solutions. The Conservatives' comeback in 2005 lead nevertheless to the most active policy German state has ever held in integration matters. The rhetoric itself has changed direction consequently.

Germany discovered its 'immigrant' problem in the early 90's: de-industrialisation left many of the (often Muslim and Turkish) guest-workers unemployed, ill-schooled and on the margins. While working out the uneasy integration of East Germany into the new all-German state, 3 millions of Turkish workers appeared as a particular integration problem for German politics. They did not want to assimilate and cut themselves off from their origins. The 1990's saw also the influx of hundreds of thousands of refugees from Ex-Yugoslavia, mostly Muslim, whom only Germany accepted in great numbers. Controversies about the legal status of immigrants and refugees became suddenly overshadowed by questions of integration. Political Islam, 9-11, van Gogh's murder and London bombings turned difficulties of 'ethnic' integration into what was considered as difficulties of 'cultural' integration. Many politicians and large parts of German public readily confused the multifaceted religion of Islam with some kind of retrograde culture incompatible with modern values, and with terrorism. A number of regional conservative politicians from CDU/CSU made themselves known (and sometimes elected) by negative, suspicious and anti-immigrant positions, mostly concerned with head-scarf ban in schools, with opposition to mosque construction and to double citizenship, by refusing Turkey's EU membership, accusing Muslims of unfitness for pluralism.

The first greater openings came from the Red-Green coalition at the end of 1990's. The Socialists passed a major law in 2000 making access to citizenship easier, based not on ancestry but on birth-place. In 2005 they pushed through new immigration law, encouraging integration and declaring for the first time Germany a country of immigration. Symbolically, the Greens showed the least reticence, promoting Muslim personalities to leading party positions and openly accepting Muslims as a part of German society. Generally, Germany's politics has shown a degree of helplessness and defensiveness about the integration “problem” of its non-Christian minority of some 4 million (45% naturalised). The Socialists, while more open to Turkish guest-workers, have nevertheless actively pursued suspicious homeland security policies and strict application of 'progressive' values especially in personal law.
The turn came astonishingly from the Christian Democrats, leading the Socialist-Conservative Grand coalition government after 2005 elections. The Conservatives have always insisted on the republican, Christian character of Germany and expected foreigners to assimilate into the 'host culture'. Having a sense of tradition, they distrusted liberal belief in multiculturalism. Recent terrorist acts perpetrated by seemingly integrated immigrant youth in Europe seemed to confirm their position. Yet a series of such events, occurring around 2005 elections, moved the CDU to make questions of integration a government top priority – clearly in order to avoid similar attacks in Germany. Unlike the Socialists government before them, who acted in a top-down manner and deplored Muslim political passivity, the CDU Interior Minister Schaeuble and the head of the newly created “office for integration” saw that criticising islamophobia alone could not bridge the distance between Muslims and the state. Muslims were to define solutions themselves, in cooperation with the state, not in opposition to it. Between 2005 and 2009 a series of “German Islamic Conferences” were organised by the Interior Ministry, three of them plenary. They had a great symbolic impact, while also showing a harrowing degree of discording views, mistrust and ideological diversity among actors from both sides.

By the initiative, Wolfgang Schaeuble made officially clear: “Islam is part of Germany”. He sought to fill a serious gap: lack of the communities' representative to the government, capable of formulating Muslim positions on questions ranging from swimming lessons for Muslim girls, German-based education for imams, to support for state policies. Among the few tangible results are a new “Coordination council,” a decision about Islamic religious education in state schools, and an in-depth sociological study. It showed that despite discrimination, Muslims do integrate and most are religious. The conference's reverse side is a continuing absence of consensus about principles of co-existence and the unclear role of the state. One example is the difficulty about who is to define 'Muslims'. German Muslims are diverse – ranging from secularists, conservative Muslims, Islamists to independent intellectuals, from Turkish to Bosnian speakers; and their interests are too. The Socialists, bereft of initiative, accuse Schaeuble of giving too much place to conservative Muslims, while leaders of Muslim communities criticise the strong presence of Muslims secularist intellectuals, representing no organised community.

A lot has changed, despite the ongoing awkward position of Germany's Muslims. A process is in place that gives Muslims more agency and more demanding power. Political rhetoric follows the increased communication: it is expected that politicians express opinions on matters of their interest, from Obama's address in Cairo to condemning heinous acts. When Prime Minister Merkel failed to immediately react to the murder of Marwa Sherbini, Muslim communities' protests have been widely heard.

Germany's Muslims taking a more active part made at least the federal level politics more responsive to their views. Experts fear that smaller parties and regional level politics might pick up the old populist topics: a matter to be observed in upcoming elections.



26.6.09

Byly íránské volby opravdu zfalšovány?


Proč jsou naše soudy o Iránu uspěchané.


13. června jakoby vybuchla bomba: prezident Ahmadínedžad neprohrál volby, dokonce je s napoloviční většinou a s velkým odstupem od 'liberálního' kandidáta Musavího vyhrál. Výsledky byly vyhlášeny velmi rychle, stejně rychle ve světových médiích následovalo obvinění z volebního podvodu. Nikomu se nechtělo věřit, že veřejný osočovatel Izraele má opravbu 63% podporu, navíc kolovalo přesvědčení, že velká účast ve volbách měla svědčit Musavímu. Protesty a krvavá represe demonstrantů dodaly poslední důvod podezdřívat Iránskou moc z nekalé hry. Zůstává však faktem, že volební podvod nic nedokazuje, že je to pouze náš předjatý názor. Realita totiž může být mnohem složitější.


Po volbách se začaly množit 'důkazy' možného podvrhu: Ahmadínedžad podle oficiálních čísel vyhrál totiž i v oblastech obývaných etnickými menšinami, přestože ty mají známou tendenci podporovat vlastní kandidáty. Musaví je azerského původu, přesto jasně (57%) vyhrál Ahmadínedžad i u největší iránské etnické menšiny v Tabrízu. Totéž platí o Karrubím, tzv. 'reformním' kandidátovi, který podle oficiálních čísel nezískal ve svém Luristánu o nic víc, než jinde. Podobně překvapivé bylo i vítězství Ahmadínedžada v Teheránu, v základně největšího odporu k režimu. Dalšími známkami podvodu bylo velmi rychlé spočítání hlasů v ranních hodinách dalšího dne a okamžité oficiální prohlášení vítěze volební komisí, které obyčejně a podle zákonné lhůty přichází dva až tři dny po volbách. Vedle překvapivých výsledků a nezvyklého chování úřadů navíc podpořilo podezdření z podvodu i několik dalších zpráv. Režisér Mohsen Machmalbaf, mluvčí Musavího, veřejně v Bruselu prohlásil, že mu ministerstvo vnitra před oficiálním vyhlášením výsledků telefonicky gratulovalo k vítězství. Mohamed Asgari, zaměstnanec ministerstva vnitra, dodal západnímu tisku listinu s výsledky, ve kterých byl Ahmadínedžad až třetí. Tato čísla dnes kolují jako opravdová. Mezitím podle Guardianu zemřel za podivných okolností. Z Iránu se dostaly fotografie volebních lístků, na kterých jsou přepsána čísla kandidátů. Už vyplněné volební listiny prý byly nalezeny ve příkopech.


Statistické důkazy


Pro mnohé to znamená jasné důkazy o volebním podvodu – podpořený pouhými nepřímými důkazy. Ahmadínedžad mohl docela dobře opravdu vyhrát: i v roce 2005 získal 63%. Organizace „Terror Free Tomorrow“ měsíc před volbami provedla telefonický volební průzkum ze sousední země, ve kterém se pro Ahmadínedžada vyslovila třetina - dvakrát více lidí, než pro Musavího. Autoři z ve Washington Postu (15.6.) z toho vyvodili, že Ahmadínedžad měl dvounásobnou podporu. Jejich průzkum zůstává ale také neprůkazný, protože pouze polovina dotázaných byla ochotná se vyslovit, a v posledním měsíci před volbami se situace výrazně změnila, hlavě díky televizním debatám. V nich podle některých zabodoval Musaví, podle druhých ho rozdrtil agresivní Ahmadínedžad. Zůstává faktem, že o volebních preferencích Iránců nevíme vůbec nic.

Druhá skupina indícií jsou informace s velmi nejasnou průkazností: ona údajná listina z ministerstva vnitra totiž existuje jen jako elektronická fotografie, navíc není opatřena žádnými razítky. V diskusích se mezitím „ důkaz“ objevil. Internetový magazín Tehran Bureau zveřejnil jednoduchý rozbor dostupných výsledků, podle kterých Ahmadínedžad získal skoro ve všech provinciích asi dvakrát více hlasů podle skoro stejného kvocientu,což je statisticky velmi nepravděpodobné. Anglický Chatham House shrnul statistické námitky proti iránskému hlasování: ve dvou provinciích byla navíc účast více než 100%, a k získání 63% by pro Ahmadínedžada museli ve třetině Íránu volit všichni centristé, noví voliči a polovina reformistů. Více než 100% účast na volbách v 50 městech mezitím uznala i volební komise.


Podvod ano: ale jaký přesně?


Co z toho vyplývá? Učitě to, že íránské volby nebyly v pořádku, a to z mnoha důvodů. Nevyplývá z toho ale v žádném případě dokázaný volební podvod. Udělat si takový závěr je bohužel, jakkoli k němu můžem tíhnout, znak předpojatosti.


Proč? Všechny ty velice podezřelé okolnosti nelze popřít, mohou ale znamenat různé věci. Buďto je interpretujeme jako masivní 'iregularity', nebo v nich vidíme záměrné zkreslení výsledků, tedy někoho za scénou, který si výsledky doslova (a hloupě) vycucal z prstu a ukradl jasné vítězství Musavímu. Většina západních médií, včetně českých, má pod volebním podvodem na mysli druhý scénář. Je ale naprosto nemožné takovou konspirativní teorii na základě pouhých nepřímých indícií dokázat. Navíc to znamená soudit, že 've skutečnosti' vyhrál Musaví, k čemuž není jediný platný důvod. Pokud už někdo měl 'falšovat' výsledky, je mnohem pravděpodobnější, že Ahmadínedžadovo vítězství jen 'zaokrouhlil' na jasnou a nadpoloviční většinu, aby se vyhnul nebezpečnému a emotivnímu druhému kolu. Kdyby totiž vyšli Ahmadínedžadovi stoupenci před takovým kolem do ulic, bylo by jich možná ještě víc, než těch zelených. I toto jsou ale pouhé spekulace.


Mnohem pravděpodobnější je třetí scénář, který obsahuje nejméně nepodložených předpokladů. Volby nejspíš nikdo na papíře na poslední chvíli nefalšoval, Ahmadínedžadova strana se dobře připravila na volby, a k vítězství jim měly napomoci drobné, i když možná velmi rozšířené, lokální podvody či triky během hlasování. Například podle zkušeností, které Iránci věší na facebook, Ahmadínedžadovi stoupenci měli prý tendenci nerazítkovat svým soudruhům pas, aby mohli volit ještě jinde (pokud je to možné); zřejmě si připravili před-zatržené lístky a možná jich tam nastrkali víc; v některých stanicích zavřeli dříve a volili hlavně ti 'lépe organizovaní' atd. Toto ovšem spadá pod termín 'volební iregularity' a je to průvodní jev všech voleb (i v USA byly obvody s více než 100% účastí). Jsou nezákonné, samy o sobě ale volby neruší. Je na volební komisi určit jejich rozsah: pouze velký rozsah může komisi pohnout k lokálnímu přepočítání či opakovaní voleb.


Navíc se legitimita voleb ne vždy odvíjí od jejich zákonnosti. Poslední Putinovo vítežství bylo doprovázeno masivními a organizovanými iregularitami, nebylo ale pochyb o tom, že Putin měl lidovou podporu, tedy o tom, že by i ve svobodných volbách vyhrál. Nikdo tehdy nevolal po jejich opakování. I v posledních iránských volbách v roce 2005 byly zaznamenány nezákonnosti, výhra Ahmadínedžada proti Rafsandžánímu ale zpochybněna nebyla. Je jasné, že demonstranti mají právo na objasnění nezákonných postupů, a v případě jejich velkého rozsahu i na nové volby. To ovšem je v legální pravomoci bohužel ne úplně nezávislých institucí. Určitě ale ne věc, o které mohou vyslovovat soudy zahraniční pozorovatelé, zastávající se jedné z konfliktních stran.


Krvavá represe Musavího stoupenců jasně indikuje nespravedlnost: jedná se ale o ukradené volby nebo o mnohem složitejší konflikt unvitř měnícího se politického systému, kterému dobře nerozumíme? Jinak řečeno, jedná se o problém zákonnosti nebo o legitimitu a hranice politického systému? Naše sympatie a soucítění s demonstranty je umocněno demokratickým mýtem: hlas lidu, matematicky přesně spočítatelný, je suverenní a rozhoduje. Platí to v demokraciích, a do velké míry i v Iránu … ovšem za normálních okolností, pokud není země obětí nějakého velkého konfliktu. I USA v roce 2000 udělaly zkušenost, že u vyrovnaných voleb čísla nerozhodují, ani názor většiny národa, ale ve správnou dobu na správném místě politický vliv, jenotlivý soudce a jeho moc. Někteří iránští komentátoři, mezi nimi i dlouho vězněný novinář A. Gandží, naznačují, že se Ahmadínedžad skutečně pokusil – navzdory klerikálnímu establishmentu, konzervativnímu i 'liberálnímu' – u moci zabarikádovat tím, že dosadil do institucí vlastní lidi a upevnil si pozici u ozbrojených sil. Navíc ale získal svou lidovou ekonomickou politikou a osobní skromností obrovskou popularitu. Přítomný konflikt možná není zvrácené 'pražské jaro', ale zatím spěšná revoluce nacionalistů, snažících se pozměnit dědictví revoluce. Pouze čas ukáže, o co opravdu jde